Karel IV.

17. dubna 2008 v 20:12 |  Referáty

Karel IV.

Co s referátem

- od 1341 - mladším králem, 1346 - římským králem ,1346 po smrti Jana Lucembuského - českým králem,1355 - římským císařem
- český a německý král a římský císař z dynastie Lucemburků

Je považován za našeho nejvýznamnějšího středověkého panovníka, který dovedl české království k vrcholnému rozkvětu.
Narodil se jako nejstarší syn (v pořadí 3. dítě) Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny a při křtu dostal jméno obvyklé v přemyslovském rodě Václav.Neklidné zemi hrozila válka a mladičký král Jan dával přednost válkám před diplomatickými kličkami vladaření.Dohodnul se s českou šlechtou na smíru, jmenoval svého zástupce a odjel na pomoc římskému králi Ludvíku Bavorskému v boji proti Fridrichovi Habsburskému. Matka Eliška v obavě před intrikami dvora svěřila dvouměsíčního synka do ochrany Viléma Zajíce na Křivoklátě.Později se s malým Václavem a ostatními dětmi ukryla na opevněném hradu Lokti. Neurovnané vztahy mezi oběma rodiči vyvolané rozdílnými politickými názory a zejm.Jindřichem z Lipé, podpořujícím v Janovi podezření, že jej Eliška chce intrikami zbavit trůnu a proto se s dětmi ukrývá na Lokti ,vyvrcholily roztržkou. Začátkem r. 1319 vtrhnul král Jan na hrad, obvinil Elišku ze spiknutí proti sobě, poté byl malý princ odtržen od matky a izolován nejprve více než 1 rok na Lokti a pak 3 roky na Křivoklátě.Matku již nespatřil.

V roce 1323 ho otec odvezl na 7 let na francouzský dvůr k vychování. Ve Francii už byl domluven jeho první sňatek se stejně starou Markétou zvanou Blanka - dcerou Karla, hraběte z Valois (otce pozdějšího francouzského krále) v době, kdy oba snoubenci byli ještě dětmi.
Jednalo se o mocensko-politické zájmy.Význam svatby českého korunního prince v květnu 1323 zdůraznila současně konaná korunovace francouzské královny Marie. Ještě předtím přijal při biřmování jméno Karel po svém kmotrovi francouzském králi Karlu IV., který si jej oblíbil a poskytl mu možnost všestranného vzdělání. Karel studoval svobodná umění na pařížské universitě a připravoval se na státnické poslání. Naučil se zde nejen číst a psát, což nebylo u panovníků jeho doby právě obvyklé, ale osvojil si i cizí jazyky. Kromě češtiny, kterou považoval za svou mateřštinu,ovládal také latinu, francouzštinu, němčinu a italštinu.Patřil k nejvzdělanějším panovníkům evropského středověku.Získal zde široký politický rozhled ,osvojil si základy diplomacie, získal průpravu v zacházení se zbraněmi, jízdě na koni, dvorské etiketě. V r.1329 zástupci města Zhořelce žádají Karla jako dědice českého království o připojení Zhořelecka opět k českému království. Po smrti Karla IV. Sličného skončilo lepší období pobytu ve Francii. Nástupce francouzského trůnu Filip VI.z Valois (nevlastní bratr princezny Blanky) nebyl už tak štědrý. R.1330 je povolán otcem spolu s Blankou do Lucemburku, kde měl zastoupit otce ve správě hrabství a získat zkušenosti v praktické politice.
Po sedmiletém pobytu ve Francii a Lucembursku působil od r. 1331 Karel jako správce severoitalských držav svého otce. Jan se zde netěšil oblibě, neboť jim neposkytl skutečnou politickou pomoc a záštitu, jak sliboval. Navíc ztratil zájem o zklidnění rozbrojů v této oblasti vyvolaných neustálým soupeřením mezi papežem a císařem. Zajímaly ho pouze odtud plynoucí peníze.Příjezd Karla provázely naděje na zlepšení poměrů, ze strany Jana snaha o upevnění lucemburské autority v italské signorii a doklad toho, že počítal s novým sňatkem po smrti Elišky a nepomýšlel na to, svěřit Karlovi vládu v Čechách. Po příjezdu do Pavie bylo Karlovi a jeho družině podáno otrávené jídlo. Karel vyvázl z atentátu ve zdraví, neboť se postil. Karel byl ponechán v Itálii, aby zde bránil rozsáhlá lucemburská území. Zde se poprvé setkal se svým bratrem Janem Jindřichem a vzniklo mezi nimi celoživotní přátelství.Postavení Jana upevnilo uznání jeho signorie v 9 italských městech ze strany císaře Ludvíka Bavorského (Bergamo, Bobbio , Cremona, Milán, Modena, Novara, Parma, Pavia , Brescia, zatímco Lucca byla uznána za lucemburské dědičné léno). Karel dobyl svého 1. vítězství v bitvě o Modenu v listopadu 1332 na den sv. Kateřiny, kterou po celý život uctíval a vrací se do Parmy. Karlův pobyt v Itálii ale nakonec skončil neúspěchem a Lucemburkům zůstala jen nepatrná část bývalých území. V r. 1333 zakládá pevnost Montecarlo v Itálii. Během italského pobytu poznal nový myšlenkový proud - humanismus. Během svého života se do Itálie ještě 6x vrátil.

V roce 1333 si část české šlechty vynutila na Janu Lucemburském, aby se Karel vrátil a ujal se vlády v zemi. Král mu ji svěřil a udělil mu titul markraběte moravského v r. 1334, přestože Karlovi příliš nedůvěřoval. Spatřoval totiž v osobě svého syna silného konkurenta. Jeho matka zemřela r. 1330, a tak jeho první kroky v Čechách vedly v říjnu 1333 do zbraslavského kláštera, kde byla pochována. Karel sám vzpomíná ve svém životopisu, jak po příchodu do Čech našel celé království v zuboženém stavu, Pražský hrad neobyvatelný. Mladého prince se ujali čeští šlechtici, jemu bylo od počátku jasné, že si jejich přízeň musí udržet. Další podporu získával postupně u klášterů, biskupství a kapitul, ale i u významných měst jako byla Jihlava či Kutná Hora. Vykupuje zastavené král. hrady. R.1334 přijíždí do Prahy Blanka. Už před tím dává Karel podnět k vybudování král. paláce na Pražském Hradě. Narodila se dcera Markéta. Rozpory mezi otcem a synem pokračovaly i nadále.V zájmu země se ale vždy domluvili. Král Jan odjíždí do Francie, aby se zúčastnil bojů s Angličany, pověřil Karla , aby ho doma zastupoval. Karel chtěl být korunován ještě za otcova života. R.1340 král Jan oslepl a v červnu 1341 prohlásil Karla za svého právoplatného nástupce.
Doba správcovství připravila Karla na vlastní roli panovníka. Té se ujal roku 1346 poté, co Jan Lucemburský zahynul v bitvě u Kresčaku. O rok později v září 1347 mu pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic při korunovaci na krále českého vsadil na hlavu svatováclavskou korunu, kterou nechal Karel pro tento účel nově zhotovit .Další osudy markraběte Karla i českého stáu ovlivnila cesta do Avignonu v r.1340, Karel se tam setkal se svým bývalým učitelem z doby pobytu ve Francii a starším přítelem , nyní kardinálem Rogerem de Beaufort. Tehdy si uvědomili názorovou příbuznost a shodnost zájmů. O 2 roky později byl zvolen papežem a přijal jméno Kliment VI. V červenci 1346, byl Karel s přispěním svého otce a strýce arcibiskupa trevírského Balduina Lucemburského zvolen za německého - římského krále a v listopadu téhož roku v Bonnu korunován, čímž byl sesazen Ludvík Bavorský. Ludvík se s porážkou odmítal smířit a protože se Karel potřeboval po delší nepřítomnosti vrátit do Čech, musel z bezpečnostních důvodů volit převlek panoše při cestě přes Alsasko, Švábsko, Franky a Horní Falc do Prahy v r. 1347. Zde začal ihned připravovat velké a konečné tažení proti Ludvíkovi. Ke střetu vojsk nedošlo, neboť mezitím Ludvík zahynul při honu. Protože hodlal z Prahy vybudovat sídlo hodné budoucího císaře, vzbudil nelibost papeže Klimenta VI. Jejich přátelství sice skončilo, nicméně oba respektovali vzájemně svoji moc. Král musel trpělivě vyčkat smrti papeže Klimenta VI. v prosinci 1352 (do té doby byla šance na získání římské císařské koruny minimální). R. 1354 se vydal na korunovační jízdu . V dubnu 1355 byl ve Svatopetrské basilice slavnostně pomazán na císaře Říše římské. Již v r.1348 Karel poprvé ovdověl. Blanka z Valois, kterou měl Karel velmi rád, mu zanechala jen dcery Markétu a Kateřinu.Dalšími sňatky sledoval spíše politické cíle. Ani dvě další Karlovy manželky se nedožily vysokého věku. V pouhých 24 letech zemřela Anna Falcká († 1353), dcera rýnského falchraběte Rudolfa, která Karlovi porodila prvorozeného syna Václava, ale ten zůstal naživu pouhý rok. Mladičká zemřela i třetí Karlova žena Anna Svídnická, matka Václava IV. (1362). Václav byl Karlovým prvním žijícím synem a tedy následníkem. Král mu proto věnoval všestrannou péči, snažil se mu zajistit moc i vynikající postavení. Od útlého dětství ho brával na různá jednání i k řešení vladařských záležitostí, ale panovníka svého typu a podle svého vzoru z něj však nevychoval. V roce 1363 se Karel oženil naposledy s Eliškou (Alžbětou) Pomořanskou, která byla o více než 30 let mladší. Ta byla v r. 1368 korunována římskou císařovnou. Podle pověstí vynikala neuvěřitelnou silou, neboť "ohýbala podkovy a lámala meče". Karlovi dala další dva syny, Zikmunda a Jana (Zhořeleckého), a dceru Markétu. Všechna Karlova manželství, zdá se, byla harmonická, přestože byla uzavírána vždy se zřetelem k mocenským a dynastickým zájmům. Karel jimi rozšířil svá území o Svídnicko a Javornicko, slezská knížectví, dále o panství v Bavorsku, Míšeňsku a Falci. Země koruny české za něj dosáhly největšího rozsahu.

V Čechách navazoval Karel IV. téměř ve všech oblastech na přemyslovské dědictví. Svým panovnickým úsilím znovu posílil centralizovanou monarchii, když dokázal najít kompromis mezi panovnickou mocí a politickými nároky šlechty. Prvním jeho významným počinem bylo již roku 1344 založení pražského arcibiskupství, o něž marně usilovali už jeho předchůdci. Tím nejen vymanil českou církev z německého područí, ale pozdvihl tím zejména prestiž Prahy jako sídelního města a centra českého království. Prvním pražským arcibiskupem se stal Karlovi blízký Arnošt z Pardubic. Pražskému arcibiskupovi byla podřízena olomoucká a litomyšlská diecéze.

Rok 1348 proběhl ve znamení Karlovy zakladatelské aktivity. V tomto roce vydal nejen řadu důležitých listin, které jsou považovány za počátek Karlovy koncepce českého státu, ale položil také základ řady institucí a významných staveb, z nichž mnohé nesou Karlovo jméno dodnes. 7. 4. 1348 je datována zakládací listina pražského vysokého učení, které zařadilo Prahu mezi evropská střediska vzdělanosti. Tato první universita ve střední Evropě byla vytvořena podle universit italských a francouzských. Její založení potvrdil Karel IV. ještě 14. 1. 1349 jako král římskoněmecký.

Rozsáhlá byla Karlova stavební činnost, a to nejen v Praze. 8. března 1348 vydal zakládací listinu Nového Města pražského. Říká se, že Karel sám vyměřoval ulice a všem, kdo by se tu chtěli usadit, udělil mnohé výhody a svobody. Středem Nového Města se stalo dnešní Karlovo náměstí, kde byly každoročně v "den svátostí" vystavovány korunovační klenoty a ostatky svatých.
Velké změny se dotkly také Pražského hradu, kde nechal Karel upravit královský palác a pokračoval ve stavbě Svatovítské katedrály s kaplí sv. Václava. Práce vedl po smrti Matyáše z Arrasu významný stavitel a sochař Petr Parléř, který také vyzdobil trifórium chrámu bustami českých králů, královen a dalších osobností. Do nově vybudované královské hrobky byly z Karlova popudu převezeny ostatky českých králů i církevních hodnostářů.

Na místě bývalého Juditina mostu, spojujícího Staré a Menší Město pražské, byl postaven nový kamenný most se dvěma věžemi; na Staroměstské jsou dodnes k vidění sochy Karla IV. a jeho syna Václava IV. v nadživotní velikosti.
Neobvyklou stavbou z této doby je tzv. hladová zeď na Petříně, kterou prý dal Karel stavět proto, aby zajistil v době hladomoru práci lidem, kteří neměli jiné prostředky ke své obživě.
Karlův vztah k české zemi, na jejíž polohu v srdci Evropy i slavnou minulost byl hrdý, vyjadřuje i další počin Karla IV. - založení hradu Karlštejna 10. června 1348. V kapli sv. Kříže, která svým pojetím i výzdobou (Mistr Theodorik, Tomaso da Modena) patří ke světovým unikátům, měly být uloženy nejen ostatky svatých, jejichž shromažďování bylo Karlovou zálibou, ale také korunovační klenoty říšské a české. Při Karlštejně vzniklo roku 1357 Karlovou péčí děkanství, které přetrvalo staletí a jako duchovní hodnost existuje do dnešní doby.

Pozoruhodné bylo i založení Emauzského kláštera na Novém Městě v roce 1348, kam byli povoláni mniši slovanské liturgie. Karel se zde pokusil obnovit staré tradice z raných přemyslovských dob. Vyzdvihoval také světce domácího původu, především sv. Václava.
Pokusem o upevnění králova výsostného postavení byl návrh celozemského zákoníku Maiestas Carolina, předložený roku 1355. Když Karel zjistil, že ho pro odpor šlechty neprosadí, než by přiznal neúspěch, předstíral prý raději, že text nedopatřením shořel.

Je zřejmé, že Karel věnoval Českému království, které považoval za jádro svého rodového panství, stěžejní pozornost, a proto mu bývá někdy vytýkáno z německé strany, že byl "Čechům otcem, svaté říši Římské otčímem". To by se mohlo zdát oprávněné při zběžném pohledu na Zlatou bulu, říšský zákoník vydaný v roce 1356, který uzákonil výsadní postavení českého krále a českého státu v říši, určil počet světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. Karel však pečoval i o povznesení císařských statků v říši a snažil se získat další říšská území do svého osobního vlastnictví. Prostředkem mu byla diplomatická jednání, koupě i sňatková politika.

Karel IV. měl zájem o historii, podněcoval řadu kronikářských děl, která měla zdůraznit jeho panovnické úsilí, kontinuitu přemyslovské a lucemburské dynastie, ukázat a zachovat jeho osobu i dobu v co nejpříznivějším světle pro příští generace. Karel udržoval kontakty s básníkem Petrarkou a vliv humanismu z Itálie v této době je nesporný. Karel dal popud k napsání kroniky Beneše Krabice z Weitmile, opata Neplacha, zadal i Italovi Janu Marignolovi napsání historického díla, ale žádné z nich neodpovídalo představě Karla IV. Nejcennější z kronik této doby je Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína, a především pak vlastní životopis Karlův Vita Caroli. Zachycuje osudy Karlova mládí ve Francii, Itálii, jeho příchod do Čech. Karel dovedl události do roku 1340 a pravděpodobně neznámý pokračovatel připsal další kapitoly, dovedené časově až do roku 1346, do volby Karla IV. za římského krále.

Z těchto kronik i z dobových zobrazení (nejrealističtější dochováno na nástěnných malbách na Karlštejně) se také dozvídáme, jak Karel IV. vlastně vypadal. Většinou je líčen jako muž nevysoké postavy (měl kolem 173 cm) s nahrbeným hřbetem a nachýlenou hlavou, což bylo způsobeno několika zraněními, která za svého života utrpěl. Popisy z kronik se shodují s karlštejnským portrétem, kde má výrazný nos, velké oči, vlasy splývající na ramena a krátký vous. Karel se také rád odíval do šatů z vybraných tkanin volného střihu, ale většinou bez ozdob. Bývalo jeho zvykem, že při audiencích řezal proutí nebo měkké dřevo.

Vlastní příčinou Karlovy smrti byla pro nás dnes celkem banální zlomenina krčku levé nohy, která ho upoutala na lůžko. Z ní se vyvinul zápal plic, jehož následkům Karel podlehl. Pohřební obřady byly velkolepé a trvaly 17 dní, než byly Karlovy ostatky uloženy do královské hrobky pod chrámem sv. Víta na Pražském hradě. V pohřební řeči označil Karla IV. Vojtěch Raňkův z Ježova "otcem vlasti". Tento původně řečnický obrat se však v průběhu dalších věků stal Karlovým stálým přívlastkem a zůstal mu dodnes.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama